Michaela Veselá

S fotbalem jsi začínala v hradišťské mládeži. Jak jsi se k fotbalu dostala?

Tenkrát jsem chodila na hřiště, které je na Hradišti mezi paneláky. Kluci i holky v mém věku tam často hrávali fotbal, tak jsem se k nim občas připojila, a nakonec mě to začalo i bavit. S kamarádkou jsme se pak chodili koukat na jejich tréninky a jednoho dne se mě Alexandra Sigmundová (nyní Dubová) zeptala, jestli bych si nechtěla zkusit trénink s ženami. Byla jsem s nimi na pár trénincích a jelikož jsem věkově spadala ještě do mládeže, ujal se mě Vratislav Peklo.

Pamatuješ si na svůj první zápas? Na jakém postu jsi nastoupila?

Poprvé jsem do hry nastoupila na turnaji Generali, byl to turnaj pro mládež a odehrával se na Hradišti. Začínala jsem v útoku, protože jsem toho ještě moc neuměla a bylo to asi jediné místo, kde jsem toho mohla nejméně zkazit. Ani nevím, jak tenkrát turnaj dopadl, ale vím, že mě to moc bavilo.

Jaký byl pro tebe přestup z mládeže do žen?

Nejdříve jsem nevěděla, co čekat. Bála jsem se, že mě mezi sebe holky nepřijmou. Když jsem hrávala za starší žáky, často jsem na kluky řvala, u žen jsem se ze začátku bála i promluvit. Jakmile jsem s holkami začala být častěji, oblíbila jsem si je a teď je beru jako svoji druhou rodinu. Jsem moc ráda, že jsem se k nim kdysi přidala a že s nimi mohu trávit čas.

Tři sezóny jsi působila jako trenérka u dívčího družstva. Jak na tento čas vzpomínáš?

Začátky byly těžké, jelikož nebylo tolik dětí. S postupem času se ale přidala spousta holek a my se Sašou a Luckou byly šťastné, že se u holek zvýšil zájem o fotbal. I přesto, že byly chvíle, kdy nebyly vztahy v tomto týmu nejlepší, jsem za tyto 3 roky moc ráda. Spoustu jsem se toho naučila a také jsem poznala nové lidi.

Z velkého množství dívek, co fotbal zkusila, se do týmu žen zapojily pouze tři hráčky. Proč myslíš, že tomu tak je?

Podle mě spoustu holek ovlivnila puberta. Bylo to znát na jejich chování a na jejich přístupu k tréninkům či zápasům. Některé musely skončit kvůli zdravotnímu stavu. Velkým úrazem pak byl i konec soustředění, kdy došlo k hádkám a rozporům mezi holkami, rodiči i námi trenérkami.

Chtěla by ses časem k trénování vrátit?

Ano, ráda bych se k trénování vrátila. Tentokrát bych chtěla spíš tým malých dětí, se kterými bych mohla jednoduše navázat vztah (myslím jednodušeji než s puberťáky) a dovést je až do dorostu. Bohužel to bude možné až za pár let, jelikož jsem na vysoké škole mimo Písek.

Pravidelně chodíš navštěvovat zápasy hradišťských mužů. Je nějaký hráč, který Tě inspiruje svojí hrou?

Je těžké jmenovat jednoho hráče, jelikož každý v něčem vyniká. Nejvíce mě ale inspiruje David Pichlík, který hraje v obraně stejně jako já. Obdivuji na něm, že se nebojí jít do žádného souboje a i přesto, že hraje v obraně, dává góly.

Je nějaký post, kde nastupuješ nejraději a naopak který nemáš ráda?

Úplně nejraději hraji v obraně a je jedno, jestli na středu nebo na kraji. V mládeži jsem chvíli hrávala i krajní zálohu, teď už bych ji pravděpodobně fyzicky nezvládala. Bohužel má náš trenér Petr Novotný někdy takové vtipné nálady, že se dostanu i do útoku či středu zálohy. Tímto mu vzkazuji, že tyto dva posty opravdu ráda nemám!

Jak se během dlouhé pauzy udržuješ v kondici?

Na podzim jsem cvičila a chodila běhat. Když ale začala být zima, tak jsem spíše relaxovala. Ted´ už ale opět cvičím a o víkendu se chystám na první výběh. Doufám, že se vše brzy vrátí do normálu a budu si moct s holkami zakopat.

Máš na závěr našeho rozhovoru nějaký vzkaz pro spoluhráčky?

Květinky moje milované, strašně moc mi chybíte! Bohužel to bez sebe budeme muset ještě nějakou dobu zvládnout, tak na sebe dávejte pozor, buďte zdravé a silné! Moc se na vás těším! Doufám, že se po tak dlouhé době ještě poznáme :D