Lucie Mužíková

V týmu Hradiště působíš od založení družstva žen. Jak si se tenkrát o vzniku týmu dozvěděla?

Tenkrát jsem chodila na gympl a do třídy se mnou chodil i Jirka Mařík, který na Hradišti hrál. Na tělocvik jsem místo s holkami chodila spolu s kluky a často jsme hráli fotbal. Mářa mi pak řekl, že na Hradišti trénují holky pod Vráťou Peklem. Navíc na Hradišti hrál i brácha, který domluvil, že přijdu na trénink. Se Sašou, která fotbalové družstvo založila, jsme se znaly už z gymplu, hrály jsme spolu za školu basket a tak mi i pomohlo, že nejdu úplně do neznáma. Holky, které tenkrát na Hradišti byly, a bylo jich hodně, tvořily skvělou partu. Z mého prvního tréninku už jsme bohužel zbyly jen se Sašou.

Jaké byly Tvé sportovní začátky? Zkoušela jsi i jiné sporty?

Jako malá jsem dělala asi šest let karate. Ale popravdě mi to moc nebavilo a chodila jsem tam hlavně kvůli tomu, abych něco dělala. Tenkrát holky neměly takové možnosti jako dnes a některé sporty pro ně byly tabu. Už tenkrát mě hodně lákal fotbal, bohužel nebyly moc možnosti, kde ho hrát. Tak jsem alespoň jezdila na zápasy fandit bráchovi, který tenkrát hrál pod vedením Ládi Holuba za Písek. V osmé třídě jsem hrála dva roky stolní tenis. Trénoval nás tehdy můj učitel ze ZŠ T. G. Masaryka Vladimír Martenek. Pinčes mě hodně bavil a ráda si zahraju i dnes. K fotbalu jsem se dostala ve třeťáku na gymplu. Družstvo vedl Vráťa Peklo, který si ke svému už tak nabitému programu s mládeží, přivázal na krk ještě bandu ženských. Sice jsme na začátku moc nevyhrávaly, ale Vráťa z nás vytvořil skvělou partu, která držela spolu. Na tréninky nás chodilo i třicet. Když pak u družstva skončil, spousta z nás to i obrečela. Na ty začátky nikdy nezapomenu. Za ty roky mě ani na chvíli nepřestal bavit a jsem ráda, že se nám na Hradišti daří tým udržet. Koronavirová doba bez fotbalu je hodně dlouhá.

V posledních letech se tým Hradiště pohybuje vždy v první polovině tabulky. Myslíš, že by mohl tým v budoucnu pomýšlet na postup do ČFL?

Postup do České fotbalové ligy s sebou nese víc než jen kvalitnější soupeře. Rozdíl mezi lepšími týmy z divize a těmi, co hrají ve třetí lize o záchranu, není podle mě téměř žádný, což jsme i dokázaly, když jsme v poháru porazily Bohemku, která tehdy hrála ČFL. Vyrovnaná utkání jsme hrály také s Mokrým, které už je několik sezon ve třetí lize. Myslím, že by pro Hradiště nebyl problém hrát vyšší soutěž, co se týče výkonnosti. Jde spíš o to, že dojezdová vzdálenost soupeřů je mnohem větší a už teď vidím, jak máme problém poskládat sestavu, když se jede například do Domažlic. Pokud by se uvažovalo o vyšší soutěži, chtělo by to od hráček větší zodpovědnost vůči týmu a počítat s tím, že jeden den z víkendu obětují na fotbal. Tým se kvalitně doplnil mladými hráčkami, které se zlepšují každým zápasem a pokud u fotbalu zůstanou, v budoucnu by se klidně ČFL mohla na Hradišti hrát. Na jaře už s námi bude moct hrát i dnes ještě čtrnáctiletá Veronika Hodíková, která si myslím, bude do ofenzivy velkým přínosem.

Během podzimní části jste zaznamenaly tři prohry v řadě. Která z nich Tě mrzela nejvíc?

Takových utkání bylo na podzim bohužel víc. Poslední zápas s Dynamem byl hodně špatný, ale v sestavě, v jaké jsme byly, nebylo divu, jak utkání dopadlo. Nejvíc mě určitě mrzí zápas v Domažlicích, kam jsme jely bez možnosti střídání, a chyběly některé stěžejní hráčky. I tak jsme dlouho vedly a myslím, že jsme byly i lepším týmem. Pak jsme se ale nechaly rozhodit některými výroky rozhodčích, ztratily jsme koncentraci a Domažlicím se podařilo výsledek otočit. Smolné bylo také utkání se Sezimovým Ústím. Soupeře jsme téměř nepouštěly přes polovinu, bohužel jsme shořely na proměňování šancí. Jinak mohlo být klidně v poločase rozhodnuto, ale na šance se nehraje. Ve druhém poločase se nám pak zranily dvě hráčky a my dohrávaly v devíti. Ke konci už byla znát únava a Sezimák začal tlačit. Zbytečná penalta v poslední minutě nás pak připravila i o remízový bod. Kdybychom proměnily alespoň polovinu vyložených příležitostí, v klidu bychom vyhrály. Utkání se Sezimákem je vždy hodně vyhecované a bohužel jsme ho tentokrát nezvládly.

Podle dostupných informací by jarní část sezóny měla začít již o víkendu 13.-14. února. Co si myslíš o takto brzkém začátku?

Fotbal a tréninky mi moc chybí, takže kdyby se začalo hned v lednu, vůbec by mi to nevadilo. Nechci, aby se opakoval scénář z minulé sezony, kdy jsme se na jaře na hřiště vůbec nedostaly. Máme méně zápasů než mužské týmy, takže pro nás bude jednodušší soutěž dohrát. Navíc novinkou v letošní sezoně je baráž, kde se o celkové vítězství utkají čtyři nejlepší, a já pevně věřím, že se mezi tuhle čtyřku zařadíme také my.

Jak se během vynucené pauzy udržuješ v kondici?

Je těžké dělat něco individuálně, v kolektivu se spíš člověk dokope. Občas si dojdu zaběhat naší obvyklou trať k Zátavskému mostu. Bohužel s ubývající teplotou, ubývá také trochu odhodlání chodit sportovat ven. Když bylo o něco lepší počasí, vyrazili jsme alespoň na kolo. Jinak se snažím doma pravidelně cvičit. Posilování mi alespoň trochu nahradí chybějící zátěž.

Máš na závěr našeho rozhovoru nějaký vzkaz pro spoluhráčky?

Doufám, že se co nejdříve sejdeme na společném tréninku, budeme v plném počtu a tahle nucená pauza nikoho od fotbalu neodradí. Také bych chtěla všem hráčkám, které byly na podzim zraněné, a bylo jich dost, vzkázat, ať se dají na jaro dohromady. Věřím, že budeme konečně v plné sestavě a po návratu opor jako jsou Bára Němečková, Hanka Jamburová, Leona Michalcová a Martina Grecmanová ještě promícháme pořadí na horních příčkách tabulky. Jinak všem přeji pohodové a pokud možno klidné Vánoce.