Zita Vaňková

Popíšeš nám Tvé fotbalové začátky?

S fotbalem jsem začínala relativně pozdě, v mých pětatřiceti letech. Bylo to u nás v Miroticích. Na začátku to byl spontánní nápad naší pozdější kapitánky Diany Procházkové, která se domluvila s vedením klubu FK Mirotice, že by mohla dát dohromady ženský tým, a že bychom s holkami na pouti sehrály přátelské utkání proti bývalým hráčům Mirotic, staré gardě. Všechny to nadchlo, začaly jsme trénovat, přátelák dopadl na výbornou, i když jsme prohrály. Tak jsme se domluvily a pokračovaly dál v trénincích a odehrály i další přátelská utkání proti týmům, které v té době hrály krajskou soutěž. Jak to tak bývá, nadšení a elán začaly upadat, hráčky ubývaly. Poslední naše přátelské utkání bylo právě proti nově vzniklému ženskému týmu TJ Hradiště, kam jsem později přešla.

Jak, kdy a proč ses dostala na post brankářky?

Na Hradišti jsem začínala na postu stoperky, poté mě náš bývalý trenér Vráťa Peklo přesunul na pravou obránkyni. Tenkrát za Hradiště chytala Radka Diviaková. V období zimy, kdy jsme chodily trénovat do haly, jsem v bráně trávila poměrně dost času, a když naše brankářka před jarní sezonou skončila, naskočila jsem místo ní do brány. Takto jsem vyhrála konkurs.

V posledních letech si spíše nastupovala v poli než v bráně.
Z jakého důvodu?

Je to tak dva roky zpátky, na Hradiště přišla Martina, která byla v bráně víc platnější než já. K tomu se přidal i fakt, že jsem musela trávit víc času v práci a neměla jsem čas na tréninky. Bez práce nejsou koláče, a proto moje fotbalová forma a hlavně fyzička byly horší a horší.

Před letošní sezónou ses rozhodla ukončit svoji fotbalovou kariéru. Jaké si k tomu měla důvody?

Na jaře v době krize způsobené pandemií jsem vypadla z rytmu a už se mi nepodařilo navázat tam, kde jsem skončila. K tomu jsem začala mít problémy se zády a tak jsem se rozhodla s hraním skončit.

V našem dresu si nastoupila k velkému počtu zápasů. Je něco, co Ti na těchto chvílích bude chybět?

Na těchto chvílích mi bude chybět vše. Fotbal mám ráda a než začaly moje zdravotní problémy, tak mě bavily jak tréninky, tak zápasy, i když někdy to bylo dost těžké. Na některých zápasech bylo vidět, jak jsme semknutý tým, jeden takový, pro mě památný, je zápas s Protivínem, kdy jsme po poločase i mojí zásluhou prohrávaly 4 - 1 a v druhé půli jsme se neskutečně zvedly a dokázaly vyrovnat.

Chtěla by si něco vzkázat spoluhráčkám do další kariéry?

Tím, že jsem skončila s aktivním hraním se pro mě, co se týká fotbalu, nic moc nemění. Budu holkám fandit, jezdit na zápasy, hlídat spoluhráčkám děti při zápasech, pokud to bude zapotřebí.

Tato doba je obzvláště pro amatérský sport těžká, doufám, že se to brzy uklidní a my se zase potkáme na trávníku.