Barbora Němečková

Všichni fanoušci Hradiště ví, že jsi z fotbalové rodiny. Zkoušela jsi i jiný sport než fotbal?

Je tomu už hodně dávno, co jsem s fotbalem začínala. Jak ve škole, tak mimo ni, mě ale vždycky bavily všechny sporty. Jsem taková bojovnice, takže jsem musela vždycky všechno vyhrávat. Ve škole to byla možnost basketbalu a volejbalu. Také jsem zjistila, že ze mě nikdy nebude gymnastka, protože nemám úplně ladné pohyby. Mimo fotbal jezdím taky na kole, na bruslích a ze zimních sportů mě bere lyžování. Nikdy mě ale nic nebavilo tolik jako fotbal.

Po konci v mládeži Volyně jsi si pro pokračování kariéry vybrala Hradiště. Jak tento přestup vznikl a proč Hradiště?

Když jsem ještě hrála ve Volyni, jezdila jsem na střídavý start do Volenic do nového klubu Mabapa. Byl to pro mě nejbližší možný klub, a hlavně to byl klub pro dorostenky. Ještě mi chybělo pár let do toho, abych mohla hrát za ženy. Už do Mabapy semnou jezdila moje fotbalová parťačka Lea Michalcová. Proti sobě jsme hrály ještě za žáky, spolu jsme prošly pár let v Mabapě, a pak jsme se rozhodly, že jako ženský tým zvolíme Hradiště. Byly jsme a stále jsme nerozlučná dvojka. Pro nás obě, holky z Volyně a Bavorova, byl nejbližší klub v Hradišti. Myslím si, že jsme nemohly vybrat lepší tým a jsme obě spokojené.

Do týmu Hradiště jsi přestoupila v letech, kdy Tvůj taťka hrál za tým Volyně a s hradišťskými muži bojoval o titul v 1.B třídě. Jak jsi tyto zápasy prožívala?

Odjakživa jsme jezdili s tátou po fotbalech. Začínalo to už v kočárku, kdy mě všude brali s sebou. Vždycky jsem fandila klubu, kde můj táta hrál. Ať už to byl německý klub DJK Karlsbach nebo zrovna Volyně. Je to můj vzor, pro mě naprostá hvězda, která neustále čaruje s míčem na hřišti a má solidní fyzičku, vlastně všechno, co já umím, mě naučil on a vždycky mi pomáhal. Úplně o mé volbě, komu budu fandit, nerozhodovalo to, že jsem zrovna přestoupila na Hradiště. Byly to teprve začátky a fotbalové srdce mě stále táhlo jinam. A myslím si, že by tomu jinak nebylo, tátovi budu fandit za jakýchkoliv okolností.

Jaké fotbalové vlastnosti jsi po svém taťkovi zdědila? V čem jsi případně lepší a v čem horší?

Myslím si, že už jen to, že fotbal hraji, je dostatečně zděděné po tátovi. Nikdo by asi nemohl pochybovat o tom, že nejsem jeho dcera, jsme totiž hodně podobní. Určitě je jasná bojovnost, přehled a technika. Dalo by se říct, že máme oči i na zádech. Hodně věcí mě postupem času naučil a chválu od něj nikdy nedostanu zadarmo. Kritiku si nikdy pro sebe nenechá, ale vím, že to dělá pro mě. Chce, abych se stále zlepšovala. Když jsem měla v začátku puberty tendence skončit, protože mě to nějak nebavilo, vypadal jako Jirka Luňák z Okresního přeboru (asi by mě vydědil - smích smích smích).

Úplně nemám představu o tom, v čem jsem lepší. Táta má za sebou o několik let navíc fotbalové kariéry než já. Chtěla bych umět kopat trestňáky a penalty jako on. Netroufnu si říct, co by mi šlo lépe. Zkouším dělat všechno tak, aby byl spokojený s mým výkonem. Nesnažím se být lepší než on, snažím se být tak dobrá, jak jen to jde. Když není spokojený, nebyl to dobrý výkon.

Letošní zkrácený podzim jsi měla zdravotní problémy. Řekneš nám, co Tě trápilo a jak jsi na tom teď?

Před dvěma lety mě začaly po zápasech strašně bolet záda. Bolest přetrvávala i při odpočinku a obtěžovalo mě to v běžném životě. Došla jsem si na vyšetření a zjistili mi, že mám výhřez plotének v bederní oblasti, a to hned na několika místech. Operace mi nebyla doporučena, protože výhřez plotének, tehdy v mých 18 letech, je velice neobvyklý. Dle doktorů jsem na to byla mladá, a také ten výhřez není tak velký, aby byl operován. Bolest postupně odcházela a já začala normálně bez bolesti hrát. Po půl roce se bolest přemístila do nohy. Je to důsledek výhřezu, protože mi díky tomu dráždí nerv a střílí to do levé nohy. Tím se všechno zkomplikovalo a znemožnilo mi to běhat. Zkusila jsem injekce, odpočinek, léky a nakonec rehabilitace. Ty jsem nedávno dokončila a začínám se pomalu hýbat. Doufám, že jarní sezona pro mě bude nový a bezproblémový začátek.

Podle dostupných informací by jarní část sezóny měla začít již o víkendu 13.-14. února. Co si myslíš o takto brzkém začátku?

Myslím si, že pro všechny hráče i fanoušky fotbalu to brzo není. O hodně jsme všichni přišli a myslím si, že je na čase zase začít normálně žít a sportovat. Pro mě coronavirová pauza byla přínosem, nepřišla jsem díky zranění o tolik zápasů a na start se moc těším. Doufám, že vše, co se mého zdraví týče, bude v pořádku. Také doufám, že fotbalové soutěže nebudou v nejbližších dobách znovu zrušeny.

Máš na závěr našeho rozhovoru nějaký vzkaz pro spoluhráčky?

Holky, nemůžu se dočkat nového začátku. Doufám, že s rokem 2021 přivezeme a získáme doma co nejvíce bodů. Těším se na Vás, už je to pekelně dlouho, co jsme si nekoply. Připravujte se a zase to rozjedeme Kopretinky!