Dorost si připsal první venkovní výhru

Dorost si připsal první venkovní výhru

            V neděli 11. září zavítal dorostenecký tým Hradiště do Týna n. Vltavou k zápasu 4. kola 1. A třídy sk. C. Přes utrápený výkon si hosté přeci jen odvezli všechny body, když po dramatickém závěru udrželi těsné vedení 3:2.

            Hradiště začalo velice aktivně, od prvních minut soupeře jasně přehrávalo. Přestože se ani na jedné straně nehrál pohledný fotbal, dokázali z toho hosté těžit. Ti si vytvářeli gólové šance, které však, stejně jako v předchozím kole v zápase proti Olešníku, nedokázali proměňovat. Nejprve se několikrát dostal do dobré pozice Kaněra, jeho střely ale nenadělaly domácímu gólmanovi starosti. Následně zatáhl Holec balón ze strany až do vápna, našel zpětnou přihrávkou Klase, ten však ve vyložené příležitosti trestuhodně přestřelil. Klas chtěl za pár minut svoji chybu napravit, prošel přes dva hráče a našel na vápně osamoceného Lazeckého, ovšem ani tomu se nepovedlo trefit branku domácích. O chvíli později to už ale konečně vyšlo. Kolář vysunul kolmou přihrávkou do pokutového území Klase a ten se tentokrát nemýlil, Hradiště tak zaslouženě vedlo. Hosté nadále určovali tempo hry, která však stále postrádala veškerou atraktivitu. Do dalších slibných pozic se dostali opět Lazecký, Kaněra nebo Kolář, ale ani jednomu z nich se nepovedlo dostat míč za záda soupeřova brankáře. Až tři minuty před koncem první půle se hostům povedlo svůj náskok navýšit. A byla to opět dvojice Kolář, Klas, která si tentokrát vyměnila role. Klas našel přihrávkou za obranu Koláře a ten zkušeně obstřelil gólmana a zdvojnásobil vedení hostů. Hradiště v poločase vedlo zaslouženě 2:0, ovšem hra obou týmu byla velice nekvalitní, což vnímal i trenér Tomáš Nevřela, který v kabině komentoval první půli slovy: „Hoši, mám pro vás smutnou zprávu, dneska umřel fotbal!“.

            Do druhého poločasu vstoupili opět aktivněji hosté, kteří hrozili zejména z leva přes aktivního Holce. Ten několikrát utekl obraně po straně hřiště, a buď sám zakončoval, nebo hledal své spoluhráče zpětnými přihrávkami do vápna, nikdo z nich však nedokázal jeho aktivity využít. Po jedné z takových akcí se dostal do vyložené šance Kolář, ten ale tentokrát chladnou hlavu nezachoval a z malého vápna poslal míč vysoko nad branku soupeře. Chvíli na to ale své zaváhání napravil skvělým výběrem místa. Hojka vyvezl míč z obrany na levé straně a vysunul kolmou přihrávkou Kaněru, který balón zatáhl a slabší nohou našel před brankou úplně osamoceného Koláře, který využil spousty času na zakončení a zvýšil na 3:0. Pak ale přišla ta horší část zápasu. Dvacet minut před koncem zvýšili domácí svůj tlak a hosté naopak trestuhodně polevili. Útok byl bez pohybu, záloha bez nápadu a na obranu se postupně valil jeden útok za druhým. Poprvé zahrozil Týn také po levé straně, dlouhý nakopnutý balón doběhl domácí útočník dříve než Doležal i Sova, naštěstí pro Hradiště se mu lob nepovedl a Volf ho dokázal uklidit na roh. Za chvíli už ale stejný útočník zakončil o mnoho lépe. Domácí hráč dostal od záložníka mnoho prostoru a tak mohl míč zavést z kraje na střed, prohodit si ho mezi stopery Sovou a Uhlíkem a vymést pavučinu Volfovy brány. Obrana hostů nadále odolávala jednomu rychlému útoku za druhým, valnou většinu nakopávaných míčů sbíral ze vzduchu téměř bezchybný Uhlík, avšak Hradiště veškeré míče vepředu ztrácelo. Občas i zahrozilo, ale nedokázalo vstřelit ten uklidňující gól. Jednou se rozhodla na sebe vzít zodpovědnost dvojice ze středu zálohy Lazecký a Klas, kteří si párkrát vyměnili míč, až k zakončení v další vyložené šanci se dostal Lazecký, kterému míč v rozhodující chvíli sjel z kopačky, jindy zase Holcův centr před bránu jen o kousek ve skluzu minul Kolář. Většinou však hráli domácí, krásnou střelu do horního rohu branky skvěle vytáhl Volf. Ten však o pár minut později vyrobil velkou minelu, když mu při rozehrávce od brány podklouzla na mokrém trávníku noha a on tak míč poslal přímo na nohu soupeře, který z první trefil prázdnou bránu - 3:2. Schylovalo se k dramatu v závěru zápasu, které mohl 5 minut před koncem odvrátit Kunt, když po Holcově kolmici šel sám na bránu, ovšem trefil pouze brankáře. Posledních pár minut se však naštěstí pro hosty hrálo spíše ve středu hřiště, či na půli domácích. Stejně ale ještě v nastavení přišli horké chvilky pro Hradiště. Vysoký míč snad poprvé v zápase neměl Uhlík a díky tomu se už rozbíhal k Volfově bráně domácí hráč, kterého křižoval Doležal. Avšak v jeden okamžik se Doležal a Hojka kvůli špatné domluvě málem srazili a míč vypadl u soupeřova útočníka. Ten zkoušel Volfa přehodit, Volf však v klidu míč chytil a už ho nepustil. Potom už se naštěstí nic nestalo a tak Hradiště přesto, že si mohlo se soupeřem v klidu pohrát a zvítězit výraznějším rozdílem, nakonec muselo o tuto výhru bojovat až do závěrečného hvizdu.

Ještě, jako bonus se mi povedlo získat od pomezního rozhodčího článek o jeho pohledu na tento zápas, tak pro rozšíření obzoru, jak to tak vypadá z postranní lajny s praporkem v ruce:

Když mi Hradišťský funkcionář volal den před zápasem, jestli bych nezastával funkci pomezního rozhodčího, odpověděl jsem, že samozřejmě nikoliv. Když jsem však přivezl část týmu dorostu do Týna, tak bylo jasné, že nakonec mávání pověstných ofsajdů-neofsajdů zbude na mne. Zapátral jsem ve své paměti, jaká pravidla se týkají pomezního rozhodčího. S máváním jsem zkušenosti už měl. Mám malé děti, kterým mávám často. Toho jsem se tedy nebál. Naštěstí jsem měl komu položit otázky, které se týkají činnosti pomezního rozhodčího. Například co dělat, když se pomeznímu udělá špatně. Nebo když pomezní neví, jak má zakrčit rameny (jako že neví), aby to hlavní rozhodčí viděl i na dálku. Po této průpravě jsem tedy přeběhl hřiště na druhou stranu a zaujal pozici. Pak se však cosi událo ve středovém kruhu a záhy ke mně běžel druhý pomezní rozhodčí. Říkal jsem si: no co, aspoň budeme dva a můžeme se střídat. On mě však rázným pokynem poslal na druhou stranu. Trochu mě to naštvalo, protože jsem měl mávat po slunci a proti slunci se mi stát (vlastně běhat) opravdu nechtělo. Kdosi ze středového kruhu na mě však křikl, že hráči si vyměnili strany, takže jsem podal výkon dne a přeběhl jsem na druhou stranu. Zbytek poločasu jsem tento výkon vydýchával. K další krizové situaci došlo ihned po začátku zápasu. Domácí odkopli míč od své brány směrem k autové čáře. Bylo tedy jasné, že vhazovat budou hosté. Míč už byl téměř v autu, takže jsem zamával aut pro hosty. Co se však nestalo, míč se těsně před čarou zastavil, takže jsem svůj téměř zvednutý praporek stydlivě stáhl. Z tribuny se ozvaly věty typu: Sundej si brýle apod. Nutno poznamenat, že jsem měl sluneční brýle, jelikož jsem mával proti slunci. Obohacen touto zkušeností, jsem se rozhodl, že mávat budu o vteřinu později, než si myslím, že je třeba. A skutečně. S každým dalším rozhodnutím jsem si dal načas tak, že to chvílemi mohlo vypadat, že mávám až podle pokynů hlavního rozhodčího. Teď samozřejmě trochu přeháním.

Přeci už to bylo pár let, co jsem pískal nějaký ten zápas. Navíc to byly zápasy školních či menších turnajů. Poměrně často jsem rozhodoval zápasy volejbalové či tenisové, ale tam jsou přeci jen jiná pravidla. Ofsajd v tenise či ve volejbale je velkým zázrakem, takže mi nezbylo, než se držet pravidel fotbalových.

Těsně před zápasem mi jeden z místních funkcionářů řekl, kde je restaurace, a že si tam můžu dát pivo. Chvíli jsem přemýšlel, zda se jedná o formu úplatku či o přátelskou radu. O poločase jsem tam zamířil. Evidentně mi nikdo pivo zadarmo dát nechtěl, tak jsem si  o něj řekl sám. Ve chvíli, kdy jsem vyslovil výraz „JEDNO PIVO“ se ve mně probudilo svědomí rozhodčího, který ovlivňuje životy 22 lidí na hřišti, a ihned jsem špitl další výraz: „NEALKOHOLICKÉ“. Nestihl jsem ho však vypít o přestávce, takže jsem se rozhodl, že si jej vezmu na druhou stranu hřiště na mou polovinu. Cítil jsem se však trapně, když jsem ho nesl, protože z dálky samozřejmě nikdo neví, že jde o pivo nealkoholické. Proto jsem ho zabalil do praporku rozhodčího a na druhé straně hřiště jsem ho položil do trávy ke středové čáře.

Začal druhý poločas a já jsem opět běhal s ofsajdovou čárou nahoru a dolů. Hra byla strhující a tak jsem se vůbec nedostal ke svému pivu ve středu pole. Občas jsem ukazoval na jednu bránu, občas na druhou, občas k bráně a občas k rohovému praporku. Celou dobu jsem však vyhlížel kritický okamžik, kdy se budu moci napít. Kritický okamžik přišel, avšak jiný. Odmávl jsem ofsajd domácím. V tu chvíli se opět z tribuny ozývalo: „sundej si brýle“ a jiné i sprostší nadávky. Byl jsem hrdý na to, že jsem sprosté nadávky neopětoval, a že jsem zachoval ledový klid. Sice bylo kruté horko, ale já jsem skutečně zachoval ledový klid. Pomohlo mi v tom i to, že mě polil ledový pot z mého rozhodnutí. Avšak o správnosti svého rozhodnutí jsem stoprocentně přesvědčen. Nyní trochu koketuji s rozhodnutím, že si do svých slunečních brýlí nechám namontovat videokamery, abych mohl dokázat, že jsem dokonalý pomezní rozhodčí.

Zápas skončil těsnou utrápenou výhrou hostí, jejichž část týmu jsem přivezl, takže na zpáteční cestě mi nikdo z nich nenadával

Zajímavé bylo i to, že při příjezdu mě místní zdravili a vítali, takže jsem byl přesvědčen, že mám nové přátele v místním fotbalovém klubu. Avšak po zápase jsem byl z tohoto omylu vyveden. Nikdo se mnou nemluvil. No, lepší, než abych našel rozmlácené nebo pokálené auto. Když jsem byl mladý, tak jsme na rozhodčího pokřikovali: „víme, kde máš auto“. Poučen touto mladickou i dnešní zkušeností, zvažuji koupit starou škodovku 105 l a pořídit si chrániče na hubu. Anebo přestanu mávat.

Tabulka